Naše pravé já

7. ledna 2017 v 7:01 | Carol-World |  Reality/Own experience

Poslední dobou přemýšlím nad tím, jaké je vůbec moje pravé já a jestli nějaké mám…

Máte takové pocity občas i vy?



Jsem přátelská, náladová a citlivá. Tři věci, které právě teď charakterizují mojí osobnost. Je to ale moje opravdové já nebo ne? A jak vůbec člověk pozná, že to je on a ne někdo, který skáče podle pokynů toho druhého? Co když doopravdy nejsem přátelská, jsem smutná osoba naprosto bez špetky citu?

Za celých patnáct let, co na tomhle - občas hrozném, občas nádherném - světe žiju, jsem potkala už několik typů lidí. A u některých lidí poznám, kdy to je nebo není jejich pravé já.

Například moje kamarádka, která ještě před rokem chodila se mnou do třídy.

Ve škole jsem jí občas nemohla snést, protože si hodně vymýšlela, dělala ze sebe úplnou primadonu, jen aby někdo byl.
Ale jakmile jsem s ní byla sama, nebyly jsme ve společnosti, byla hodně upřímná a z té vychloubající se osoby se stala osoba realistická. Přestala se chlubit, že má telefon za vysvědčení, ale normálně na rovinu mi řekla, že si na něj musela vydělat přes brigádu u její babičky.

A hle!

Najednou to byl jiný člověk! Člověk, se kterým jsem se dokázala normálně bavit, aniž bychom se pohádaly nebo cokoliv jiného. Byla to jednoduše moje kamarádka.

Ale přiznejme si… Kdo občas sem, tam nezalže. I já občas zalhala, jenom abych se povýšila a i vy to děláte, či dělali. Určitě se nenajde na téhle planetě nějaký člověk, který nikdy nezalhal. Prostě to k nám už patří.

Sice je to ošklivé, nesnáším lhaní ani nafrněnost (ano, právě jsem si vzpomněla na písničku od Barbory Polákové, kterou naprosto nenávidím - myslím tu písničku, ne zpěvačku), ale už to tak je. A asi už vždycky bude.

Když se ale vrátím k NAŠEMU PRAVÉMU JÁ...

Nedávno jsem šla ze školy domů, tedy konkrétněji z tělesné výchovy. A vždycky chodím přes hřiště, kde jsem se najednou zastavila, a podívala se na zasněžení trávník. Začala jsem přemýšlet.

Chtěla bych se změnit. Nevím, proč mám takové nutkání, ale necítím se svá. Nějaká část v mém těle, uvnitř mě, je prázdné a já nevím proč. Je to chyba ve mně, anebo mi někdo ten kus mně vzal? Jsem vadná?

Proč jsem začala nad tím přemýšlet? Proč jsem začala od toho dne do toho víc rýpat a přemýšlet nad pravým já. A existuje vůbec? Samozřejmě, že ano. Někde uvnitř nás se vždycky ten kus pravého já najde. Ale nevím jak.

A co vy? Jaký máte pocity právě teď vy?

Doufám, že se vám můj článek se smíšeními pocity líbil a budu ráda za vaše názory v komentářích Usmívající se.

Vaše Carol-World
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tu :)

KLIK! 100% (40)

Komentáře

1 Markéta Potjahajlová Markéta Potjahajlová | E-mail | Web | 7. ledna 2017 v 17:49 | Reagovat

Tak touto otázkou jsem moc času nevěnovala. Spíš jsem hledala to, co mi přinášelo dobrou náladu a úsměv na tváři. A ta moje citlivá, ale i paličatá povaha se vždy ukázala. Já trochu chování ostatních lidí přirovnávám k herectví. Každý má v určitou chvíli svojí roli, kterou buďto hraje nebo se jí vzdá a jde si vlastní cestou a s vlastní rolí. Na toto téma by šlo klidně napsat knihu :D Ale taky si občas připomenu, jaká jsem byla před dvěma lety a kým jsem dnes. Je to rozdíl :)

2 Life by Marie Life by Marie | Web | 7. ledna 2017 v 20:18 | Reagovat

Já si myslím, že se každý člověk určitým způsobem přetvařuje nebo lže svému okolí. Někdy je to třeba úmysl, ale jindy mám pocit, že je to obrana před společností. Například ta Tvá kamarádka, určitě nechtěla, aby spolužáci věděli, že si na to musela vydělávat celé prázdniny.

3 Clara Black (Azzie) Clara Black (Azzie) | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 16:02 | Reagovat

Nad tímhle přemýšlím hodně často. Sama jsem hodně rozpolcená a mám pocit, že mám dvě tváře - dobrou, přátelskou, milou a citlivou. A pak vznětlivou, silnější a neohroženou, která je podstatně tvrdší. V tomhle ohledu mi pěkně sedí moje znamení - blíženci :D
Ale celkově je to tuším tak, že se člověk neustále přizpůsobuje různým situacím a lidem, což může pozměnit jeho chování a tím třeba i charakter. Sama jsem se kvůli tomu dlouho cítila ztracená, protože jsem před nikým nemohla být sama sebou. Ale ono se to vždycky ukáže :)

4 Carol-World Carol-World | Web | 10. ledna 2017 v 16:41 | Reagovat

[1]: Když nad tím tvým komentářem přemýšlím, s těmi rolemi a herci jsi to trefila. Občas si připadám doopravdy jako ve filmu. Chápeš? Prostě my... celý náš národ, celý svět hraje v jednom filmu, kde se každý den něco děje a my jsme herci, kteří v něm účinkují... To by šlo taky takhle říct, ne? :DD
A když se podívám na sebe před dvěma lety... taky to je rozdíl :D Už nejsem to malé třináctileté tele, které si myslelo bůhví co :DD

[2]: Jo, naprosto s tebou souhlasím :)

[3]: No, já podle kamarádky zatím dozrávám jako víno :-D Já osobně jsem střelec a kámoška mi říkala, že třeba za pět let budu neohrožená, což zní vtipně, ale třeba ve zbytku se hodně trefila. Jsem vlastně vlk samotář a nestojím zrovna moc o společnost :) Takže na těch znamení opravdu něco bude :)
Ale naprosto s tebou ve všem souhlasím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama