TRAVEL - Morava s babičkou (17. 7. 2016 - 24. 7. 2016)

18. srpna 2016 v 8:18 | Carol-World |  Travel
Ahojík!
Před měsícem jsem byla týden na Moravě za tetou a rozhodla jsem se, že vám napíšu další travel.





Psal se den 17. 7. 2016, neděle. Můj budík začal krátce před šestou zběsile zvonit a já vylítla s nadšením z postele. Konečně po roce zase vysněná dovolená na Moravě!

Měla jsem jenom půl hodinu na to, abych se připravila, ale naštěstí to byla brnkačka a já byla za čtvrt hodiny hotová. Kufr jsem totiž měla sbalený snad už týden dopředu, jak jsem se těšila!

V sedm hodin se autobus rozjel a před námi byla asi čtyřhodinnová cesta, která mi zezačátku přišla super.

Jenže...

Představte si, že vedle vás sedí maminka a za nimi dvě děti. Celou cestu ta ženská nezavřela ani na minutu pusu, furt se na ty děti otáčela, jestli chtějí tamto nebo tamto. A nebo: "Proč se na to díváš? Líbí se ti ten film? Je ten film pro děti? A jak si to mám dát nahlas?" Opravdu. Takhle celou tu cestu pusu nezavřela a já jí už po půl hodině měla plné zuby. Prostě ty děti buzerovala, furt je poučovala a já si v tu chvíli vzpomněla na školu. Nevím proč, ale prostě jsem si vzpomněla na chování učitelů, kteří se občas takto chovají. Proto jsem se modlila, aby co nejrychleji z toho autobusu letěli, jinak je vykopnu já Smějící se. Pro moje neštěstí jeli až do Brna a já chtěla v tu chvíli antidepresový míček.

Proto jsem si asi někde u Jihlavy zapnula film s českými titulky Rychle a zběsile 7 a sledovala film. (stejně jsem tu ženskou slyšela i přes ty sluchátka...Křičící). Jenže, jak ta obrazovka byla na sedadle přede mnou, asi mi to nedělalo dobře, protože se mi poté začalo dělat špatně a až do Brna jsem trpěla s křečmi v břiše a spocením čelem. Naštěstí jsme kolem desáté-jedenácté (čas není zrovna můj přítel a hlavně jsem to nechala na babičce, takže přesně nevím, v kolik jsme do Brna dorazily Smějící se) dojeli k hotelu Grandu, k autousovému nádraží Student Agency a moje první myšlenka: Hello, Brno! Máš mě tu zpátky!

A myslím si, že to bylo osvobození i pro babičku, která si ihned zapálila a já konečně už neslyšela tu ženskou! Ta fakt byla na vraždu! Kam se hrabe moje máma, která mluví snad non-stop. Ta byla oproti ní v tu chvíli svatoušek!

A jelikož byl pravý čas na oběd, šly jsme na vlakové nádraží s tím, že si tam dám nudle u Turků, ale...

Zrušili to tam Plačící. Ani nevíte, jak jsem byla naštvaná a zklamaná. Už měsíc dopředu jsem se na ty nudle nehorázně těšila! Až si je dám s kebabem a... místo toho mě tam čekají nějaký Číňani. A jelikož tam nebyla ani noha, babička se rozhodla, že si zajdeme na oběd do Vaňkovky. Takže jsme šly Myší dírou a daly si oběd ve Vaňkovce. Nudle s kuřecím masem. No, moc mi nechutnaly, ale snědla jsem asi půlku talíře, protože jsem měla hlad a bylo mi stále špatně.

Ve dvanáct hodin nám jel autobus ze Zvonařky do Kroměříže a to znamená další dvě hodiny v autobuse. Tentokrát už to bylo lepší, co se týče mého bříška, jenže... Opět špatné místo. Za mnou seděly dvě ženský, jedna z toho učitelka, a ty dvě taktéž nezavřely celou cestu pusu. Řešily tam svoje ex žáky, dceru, která je prý teď nemocná a bla, bla... Šlápnul vedle

Lidi...

Nikdy jsem neměla tak velkou hlavu jako v ten den. Naštěstí tahle cesta utekla rychleji a kolem druhé hodiny jsme už byly v Kroměříži, kde na nás čekala teta. A hurá na rodinný výlet do Kauflandu! Jo, první věc po příjezdě byl výlet. Ale tenhle výlet zbožňuju nejvíce. Hlavně na přivítanou. Jelikož teta chodí nakupovat jednou týdně, vždycky se s babičkou bavíme nad tím, že už u pečiva má teta plný košík a kolem 20 jogurtů, který do pátka, ale se strejdou sní!

V Kauflandu jsme byly cca hodinu a půl a poté jely k tetě domů, kde na mě čekal člen rodiny a nová zahrada! Když jsem tam byla před rokem, zahrada byla rozkopaná a teď je to hotové golfové hřiště s robotickou sekačkou (aneb člen rodiny) na trávníku. Měli jste mě, lidi, vidět! Já to zkoumala a žasla, jak to seče samo... Smějící se


Teta mi na přivítanou na Havaji udělala pití, které vidíte na obrázku a nehorázně jsem si pochutnala. Vůbec nevím, co tedy do toho dala, ale bylo to výtečné! Večer jsme už i společně se strejdou začali grilovat a... honit slepice po zahradě Smějící se. Teta si ještě v ten den koupila nový slepice a ty malé mršky přeskočily plot (nevím, jak se jim to povedlo!), a tak teta se strejdou a babičkou honili kuřata po zahradě. Já byla pod pergolou a smála se (důvod, proč jsem jim nešla pomoc byl ten, že se slepic bojím NevinnýSmějící se). Po večeři jsem si vzala knížku od Zoelly - Girl Online na turné, kterou jsem si koupila ještě po obědě ve Vaňkovce a asi pět stránek jsem si před spaním přečetla.

Jelikož jsem ale další den měla vstávat v šest hodin a i tento den jsem vstávala v šest, šla jsem brzo spát a těšila se na další den!

* * *

Bylo 18. 7. 2016 a mě zvonil budík opět v šest. Dneska to bylo ale kvůli nemocnici. Teta tam pracuje, a jelikož poslední dobou trpím kašlem a pšíkáním, objednala mě (dokonce i babičku) na alergologii a na plicní.

Na alergologii mi udělala sestřička testy a zjistila jsem, že mám alergii na trávu, pyl a obiloviny. Měli jste vidět moje ruce... To byl fakt pupínek za pupínkem...

Poté jsem šla na plicní a to pro mně byl i zážitek. Musela jsem foukat do trubice a posunout mráček do cíle. Zhluboka se nadechnete -> mráček vzlétne a jedním, stejným výdechem mráček posunete do cíle. Mě bohužel ihned na začátku klesnul, protože jsem vydechla hodně, ale napodruhé se do cíle dostal! Poté mě sestřička zavřela do skleněné kabinky a já musela dýchat do nějaké trubice, kam mi postupně dávala i překážky, které jsem taktéž zvládla! Úžasný

Takže tyto dvě věci byly pro mně naprostý zážitek, a i přesto, že jsem byla osypaná z alergologie, tak mám zážitek a zároveň premiéru! Smějící se

Poté jsme šly courat po Kroměříži. Chodily jsme ke každému Vietnamci a nakonec skončily v Družbě, kde jsem si rovnou koupila jedno tričko a jedno tílko na tancování. No a jelikož bylo kolem jedenácté hodiny, dostala jsem hlad a babička s tetou chuť na kafe, takže jsme se vrátily na náměstí a šly do jedné kavárny, kde dělali i pizzu a tortilu. Já si dala tortilu.


Bylo to naprosto výtečné a já až do večeře neměla hlad. Když jsme se vrátily zpátky k tetě, babička šla zabíjet staré slepice a já šla do svého pokoje, kde jsem surfovala po internetu. Večer se už nic mimořádného nedělo a já šla opět brzo spát Smějící se.

* * *

Na Moravě jsem byla už třetí den a já opět musela vstávat v šest. A věřte mi... Stávat takhle brzo hned několikrát za sebou mi nedělalo dobrotu a já byla asi hodinu příjemná jako prdel (promiňte za ty sklony, je to ale pravda Smějící se).

Dneska jsme to měly namířeno do Brna. Babička se chtěla jít podívat do kláštera Elišky Rejčky a poté na hrad Veveří. A já? Já měla dneska v plánu mega nákupy. Proto jsme jely i takhle brzo.

Když jsme přijely do Brna, šly jsme rychle shánět jízdenky na šalinu/tramvaj a nakonec je koupily až na zastávce, naproti vlakovému nádraží. Ale docela s makačkou. Musela nám pomoc dokonce i nějaká paní s miminkem, protože my byly na to úplně levý. Nakonec jsme nasedly na tramvaj 1 a jely až k Výstavišti.

Jenže...

Žádný kostel a klášter tam nebyl. Ale teta si cestou všimla o zastávku před nějakého kostela, takže jsme se vrátily na Mendlovo náměstí, kde opravdu nějaký kostel stál.


Takže jsme se šly podívat dovnitř, ale žádná Rejčka tam nebyla. Babička to nechápala. Všechno měla do detailu přečtené v jednom časopisu, kde přesněji reportér popisoval cestu a my nakonec jsme bůhví kde. Teta se ale šla zeptat jednoho kluka, který tam seděl (nejspíš hlídal kostel) a zeptala se ho.

A hle!

Opravdu jsme byly v kostele, kde je pohřbena Rejčka! Ale pod podlahou kostela. Nám to ale nevadilo. Babička byla ráda, že to našla a já opět viděla něco z té naší kultury.

Jelikož jsme se chtěly jet ještě podívat na hrad Veveří, šly jsme pomalu na tramvaj, ale... prostě já sem debil a málem skočila pod autobus Smějící se. V Brně je pro mě naprostý chaoz a jelikož jsem holka z malého města, tak pro mě je úplně normalní přebíhat přes silnici, tady to bylo ale trochu riskantní. Měla jsem v plánu přeběhnout, zatímco teta s babičkou si šly v klidu za mnou a najednou vedle mě zastavil autobus. Lidi! Já se tak lekla! Já skočila snad metr do vzduchu a lidem jsem v tu chvíli musela být pro smích. A jediné, co jsem řekla bylo: Ty vole!
Teta se hned na mě otočila, co se děje, zatímco já stále prožívala svůj infarkt. Nakonec jsem radši šla přes ten přechod, protože jsem neměla v plánu strávit zbytek prázdnin v nemocnici Smějící se.

Po asi čtyřech minutách nám opět přijela šalina 1 a my jely až ke Zoo, odkud nám měl jet autobus do Veveří. Když jsme tam přijely, šly jsme na autobusovou zastávku (spíš takové menší autobusové nádraží) a podívaly se do jízdního řádu.

A byl konec! Zamračený

Autobus nám jel až za dvě hodiny. Takže jsme se začaly domlouvat, co bude dál a babička nakonec usoudila, že se vrátíme zpátky do centra, protože bůhví, v kolik by jsme se vrátily. Na jednu stranu mi to bylo líto, protože jsem se docela na ten hrad těšila, ale na druhou stranu... NÁKUPY! Moje oblíbené moravské nákupy na které jsem se těšila rok!
Samozřejmě, když jsem zase začala mít svůj nadšení úsměv, teta si musela do mně rýpnout a babička taktéž Smějící se. Nad tím jsem odpověděla s protočeními panenkami a vrátily se zpátky jedničkou k nádraží.

Jelikož jsem začala mít už pomalu hlad, rozhodly jsme se, že se půjdeme naobědvat do Vaňkovky. Opět jsme si daly nudle a tentokrát byly snad ještě odpornější než minule. V tu chvíli jsem si přála svoje oblíbené nudle od Turků, kteří byli ještě před rokem na vlakovém nádraží.

Po našem odporném obchodě jsme se vrátily do Myší díry a... šlo se nakupovat! Ze začátku jsem sice byla ještě unuděná a hlavně můj žaludek byl sám o sobě stále zkroucení z oběda, ale náladu mi vrátil MŮJ PRVNÍ NÁKUP! A to byla moje vysněná velká taška přes rameno s anglickou vlajkou ♥. Já totiž už jednu tašku s anglickou vlajkou přes rameno mám, ale sotva se mi do ní vejde malá flaška a já potřebovala větší brašnu,takže z ní jsem měla asi největší radost za celý můj nákup.

A jelikož vám sem nechci psát moje nakupování do detailu, napište mi do komentářů, jestli by jste stáli o HAUL z celých prázdnin, včetně nakupování na Moravě Usmívající se. Jen vám chci ale říci, že nečekejte žádné luxusní hadry od nějakých slavných návrhářů, ale třeba trička z New Yorkeru.

No a jelikož jsme z nakupování byly všechny tři docela unevené, asi kolem čtvrté hodiny jsme se vrátily zpátky do Kroměříže, kde jsme se ještě stavily na zmrzlinu a poté jenom čekaly, až nás vyzvedne strejda.

* * *

Další den, 20. 7. 2016, byl relaxový den. Ráno jsem dočetla knížku Girl Online, kterou jsem si koupila ještě den v příjezdu, tudíž jsem jí přečetla za tři dny a do zbytku dne jsem měla v plánu se jenom flákat, protože moje nohy po včerejšku vypověděly služby.

Bohužel se tak nestalo a teta nás vytáhla z baráku.

Jely jsme se podívat do Hulína a já tam rovnou koupila pohled svému třídnímu učiteli, protože když jsem mu před rokem vyprávěla, že jsem byla v Hulíně, dostal neskutečný záchvat smíchu a myslel si, že si z něho dělám srandu Smějící se.

Takže dostal ode mně pohled jako důkaz, že Hulín existuje. (Občas pochybuju o tom, že to je vážně učitel na zeměpis... Smějící se)

Jelikož se v Hulíně moc toho dělat nedá a jely jsme tam hlavně pro pohled pro mého třídního, vrátily jsme se zpátky do Kroměříže a udělaly si další nákupy za které jsem měla chuť vraždit. Po včerejšku jsem toho měla jednoduše plné zuby a nejraději bych se válela a dívala se na Přístav, který mi v telce zrovna v tu dobu dávali a já měla kulový. Místo toho jsem musela lézt po Lidlu a poté po pár obchoďácích u Tesca (Pepco, Planeo Elektro, Dráček, Takko atd.). Když jsme se konečně vrátily zpátky k tetě domů, do večera jsem si už dala jedno pravidlo: Nikam už nejdu! A i jsem ho dodržela Smějící se.

* * *

21. 7. 2016 byl dneska plánovaní další relax, ale tentokrát na koupališti.

Jely jsme na koupaliště Bajda (tedy alespoň myslím Smějící se) v Kroměříži a hlavně bylo v plánu opalování se a sem, tam to ochlazení ve vodě. Ze začátku jsem tam nechtěla jet a to z toho důvodu, že svojí postavu jednoduše nenávidím, ale nakonec jsem to tam nějak přetrpěla a alespoň vyzkoušela svoje nové plavky.

Nejdřív jsem se šla s tetou vyčvachtat do bazénu a poté začalo dlouhé ležení na dece. Byly jsme tam asi od jední do pěti a asi z toho byly třikrát v bazéně.

Jenže...

Jsem debil. Namazala jsem si záda. Pouze jenom záda a celou tu dobu ležela jenom na břiše. Takže, co se stalo? Opálily se mi nohy. A brutálně. Takže večer jsem přišla k babičce a tetě a fňukala, že s nohami sotva pohnu Šlápnul vedle.

Teta ta se mi začala ihned smát a říkala mi čistou pravdu, že jsem se měla otáčet a bla, bla... Zatímco babička přemýšlela, co s těmi nohami. Nakonec jsem si je něčím namazala, ale... noc jsem nepřežila Smějící se.

* * *

22. 7. 2016 jsem vstávala opět v šest. Dneska byl v plánu výlet do Olomouce, ale jelikož jsem měla docela bolestnou noc, vstala jsem špatnou nohou. Naštěstí na mně po ránu nikdo nemluvil, takže jsem se asi patnáct minut rozkoukala a nemusela jsem na nikoho řvát.

Upřesnění: Pokud na mně někdo po ránu promluví, hned, co se vzbudím, tak mám chuť vraždit a mám zkaženej celý den.

Takže: Nikdo na mně nesmí dobrých 15 minut mluvit Smějící se.

Do Olomouce jsme jely vlakem. Z Kroměříže do Hulína a z Hulína do Olomouce. Ale co mně překvapilo, bylo to, že jsme tam byly do půl hodiny. Čekala jsem delší cestu.
Když jsme dorazily do Olomouce, žasla jsem. Tak nádherné nádraží jsem nikdy neviděla. I ty obchůdky tam byly roztomile seřazeny... Prostě jedním slovem nádhera.


Jako první jsme navštívili kostel, který byl ve stylu Ruska. Bohužel jsem si žádné informace o tomto kostelu nepřečetla, takže nevím ani název, ale vím, že se to týkalo i právě Ruska.
Kostel byl moc nádherný, jak zvenku, tak i zevnitř a trochu mě štve, že ještě takhle po ránu nebylo moc světla, a nebo to bylo až příliš ze špatného úhlu, tudíž ty fotky nejsou tak kvalitní jak bych si přála.


Poté jsme šly ke Katedrále sv. Václava a ten byl snad ještě nádhernější. Byla vidět dokonce i kousek od náměstí a prostě... dokonalost. I vevnitř byla nádherná a dokonce mě překvapilo, že tam byly i televize Smějící se. Bohužel prohlídky byly asi od desíti a my tam už byly od devíti hodin, takže jsme to měly bez prohlídky, ale přesto jsme se vevnitř delší dobu zdržely a z venku jsme to s tetou vyfotily nejméně stokrát.

Ani nevím, kdo má lepší fotky. Jestli já nebo teta Smějící se.


Když jsme odcházely od katedrály, začaly jsme procházet různými uličkami, až jsme se dostaly na náměstí, kde byl Olomoucký orloj. A jelikož nám chvilku trvalo se na to náměstí dostat, čekaly jsme 15 minut na odbití.

No, mezitím jsem stihla asi milionkrát fňukat, protože na náměstí už pařilo slunce a pro moje nožičky, který se přes noc snad ještě víc zčervenaly, to bylo utrpení první třídy Plačící. Ale alespoň si teta mohla rýpnout a buď mě nazvala Makovou panenkou a nebo mi říkala, že by si na mně mohla upéct buřty. Na takový stěry jsem bohužel neznala odpověď Smějící se.

Když ubilo deset hodin, orloj se rozehrál, ale pouze tam tlukali kováři a figurky tam nejezdily, což mě dost mrzelo a i to zamrzelo tetu s babičkou, ale co se dalo dělat. Takže jsem si došla na informace, kde jsem si koupila turistické vizitky a šly jsme zkoumat a prohlížet si Olomouc.

Když jsme si prohlídly Olomouc, došly jsme si na oběd do jedné hospůdky, kde jsem si dala svíčkovou s karlovarskými knedlíky a poté jely zpátky do Kroměříže.

Olomouc se mi jednoduše líbila. Přišlo mi to i jako klidné město a i babička přiznala, že by se sem ráda přistěhovala. Je to hold zase jiné prostředí než v jižních Čechách.

* * *

Předposlední den na Moravě. Vstala jsem kolem deváté hodiny a před jedenáctou jsem pomohla tetě s obědem, zatímco jsme zároveň čekali na dědu a tátu, kteří přijeli na noc, aby děda mohl vidět tety nový dům a celkově celou Kroměříž. Ti nakonec dorazili kolem půl dvanácté a všichni jsme se naobědvali.

Ve dvě jsme dědu přinutili vzít do zahrady v Kroměříži.


Květnou zahradu znám jako svoje boty a už je to i pro mě taková tradice, že jakmile jedu na Moravu, musím jít do Květné zahrady a je mi naprosto jedno, že jí znám jako svoje boty.

A tady máte ze zahrady fotky Usmívající se:




Po procházce v Květné jsme si zašli na točenou a kopečkovou zmrzlinu v Kroměříži, která byla jako vždy vynikající ♥! A dědovi musela chutnat taky, protože ten měl čokoládu i na nose Smějící se.

Večer byla opět grilovačka a já už si musela pomalu uvědomovat, že zítra jedu zpátky domů. A vůbec se mi nechtělo Zamračený.

* * *

Bylo 24. 7. den odjezdu. Hned, co jsem vstala, musela jsem svoje hadry namačkat do kufru. Při cestě do Kroměříže jsem jela takto:

Taška přes rameno
Kufr

Při cestě domů už toho ale bylo trochu více...:
Kufr
Dvě tašky přes rameno
Tři igelitové tašky

Fakt komický a v tu chvíli jsem děkovala Bohu, že nejedeme do Ikei, protože jinak by se nám do toho auta už nic nevešlo Smějící se.

Po obědě se táta chtěl jet podívat do Chropyně, kam jezdil dříve pro zboží. Tak jsem jela s ním. Táta mi cestou ukazoval, kam například jezdil pro kelímky nebo podobné věci a já mu naoplátku říkala, kde jsme cestovaly a podobně.

Kolem druhé jsme se nalodili do auta a jeli zpátky domů...

* * *

Celý týden jsem si hrozně moc užila, a abych řekla popravdě, vydržela bych tam snad celé prázdniny. Tedy asi by se tam moje alergie ubláznila, ale já bych si to stejně užila, protože Moravu opravdu zbožňuju a u tety a strejdy se člověk nikdy nenudí Smějící se. Hlavně, když se opálíte a do večera do vás všichni rýpají Smějící se.

Doufám, že se vám můj TRAVEL líbil. Některý dny jsem musela opravdu zkrátit, protože buď se ten den extra nic nedělo, a nebo tam nebylo skoro ani co k rozepisování. Ale i tak doufám, že jste si článek užili a ahojík u dalšího dílu!

Vaše Carol-World
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tu :)

KLIK! 100% (40)

Komentáře

1 Roxanne Roxanne | Web | 18. srpna 2016 v 12:25 | Reagovat

Na Moravě jsem ještě nikdy pořádně nebyla, vždycky jsem jen projížděla. Snad se tam taky někdy dostanu!

2 Jannie Jannie | Web | 18. srpna 2016 v 14:10 | Reagovat

Ta zahrada je fakticky nádherná ♥. Nechtělo by se mi ale vstávat každej den v šest :D

3 Carol-World Carol-World | Web | 18. srpna 2016 v 18:31 | Reagovat

[1]: Tak to je docela škoda, ale třeba se tam jednou podíváš :-)

[2]: Mě se taky nechtělo, ale pro cestování cokoliv :-D

4 AnkaLooksWorld AnkaLooksWorld | Web | 19. srpna 2016 v 12:45 | Reagovat

Zaujímavý článok. :) Ja som bola na Morave len raz, a to keď som bola veľmi, veľmi malá a priznám sa, bolo to dosť úsmevné :D

5 rachel roo rachel roo | Web | 20. srpna 2016 v 15:52 | Reagovat

Ja mam cechy procestovany celkem skrz na skrz ale morava je desne daleko, takze zadna slava. Super travel post. Divim se jak si to pamatujes do detailu, to by muj mozek nedal :D

6 Carol-World Carol-World | Web | 20. srpna 2016 v 16:07 | Reagovat

[4]: Já už tam jezdila jako prcek :-D Jsem tam měla totiž i prababičku a potom se tam přistěhovala teta :-)

[5]: Chceš říct, proč si to pamatuju? :-D Psala jsem si to do deníku a hned, co jsem z Moravy přijela, tak asi dva týdny jsem tenhle článek psala :-D Moje triky! :D

7 MONIKA MONIKA | Web | 22. srpna 2016 v 15:38 | Reagovat

No jo, Družba, to je naše vietnamská Vaňkovka :-D Pořád si děláme srandu z toho, že by se to tu mělo přejmenovat na Nový Vietnam nebo tak, normální obchody tady nenajdeš. Jestli pojedete i příští rok, tak doporučuju zajít do kavárny Terasa. Je to na střeše jednoho domu na Velkým náměstí, je tam dobrý pití a především super výhled :D (logicky, když je to na střeše lol XD)

8 Carol-World Carol-World | Web | 22. srpna 2016 v 16:47 | Reagovat

[7]: :-D  :-D Ale mají tam zase u vás jinačí hadry než v jižních Čechách :-D  :-D Jelikož, teta bydlí poblíž Kroměříže, tak tam jsem pečená a vařená a... jo, něco jsem četla, že tam je. Viděla jsem nějaký leták nebo něco podobného a určitě to příští rok nabídnu. Děkuju za tip :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama